Zahraniční praxe

Zákaz rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách byl reflektován v řadě členských států Evropské Unie.

 

a) Francie - omezení rozhodčí doložky pouze na spory mezi podnikateli.

 

b) Velká Británie - možnost rozhodčího řízení pouze pro spory v hodnotě nad 5000 liber, navíc Office of Fair Trading důsledně požaduje po podnikatelích zrušení rozhodčích doložek nebo stanovení možnosti spotřebitele rozhodnout se o tom, zda přistoupí na řešení sporu v rozhodčím řízení až po jeho vzniku.

 

c) Švédsko - rozhodčí řízení u spotřebitelských smluv připuštěno pouze až po vzniku sporu.

 

d) Německo - právní úprava rozhodčí doložky ve smluvním vztahu, jejíž stranou je spotřebitel, musí být obsažena v dokumentu, který je osobně podepsán stranami a který obsahuje pouze ustanovení týkající se rozhodčího řízení. Z důvodu takto přísného formalismu se rozhodčí doložky ve spotřebitelských vztazích v Německu objevují u velmi zřídka.

 

Kontext EU
Ačkoliv bylo rozhodčí řízení původně koncipováno pro podnikatele v obchodních vztazích, v praxi dochází velmi často k tomu, že spotřebitelé uzavírají smlouvy obsahující rozhodčí doložky. Vzhledem k tomu, že spotřebitel je oproti podnikateli v nerovném, slabším postavení, vstupuje stát na ochranu spotřebitele stanovením zakázaných ustanovení ve spotřebitelských smlouvách, a to např. v ust. § 51a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), tj. v rovině hmotněprávní. Je však spotřebitel chráněn i v rovině práva procesního, tj. proti zamezení přístupu k soudu formou rozhodčí smlouvy? Zákon o rozhodčím řízení nevylučuje ani jakkoliv neomezuje spory vyplývající ze spotřebitelských smluv z rozhodčího řízení. V této souvislosti je však nutné upozornit na směrnici č. 93/13/ES ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Tato směrnice byla do českého právního řádu implementována shora citovaným ustanoveními spotřebitelských smluv v občanském zákoníku, tj. pouze v oblasti hmotného práva. Čl. 3 citované směrnice uvádí, že „Smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“ Odstavec třetí citovaného článku odkazuje na přílohu směrnice, která obsahuje informativní a nevyčerpávající, tj. demonstrativní výčet podmínek, které jsou považovány za nepřiměřené. Jednou z nich je podmínka uvedená pod písm. q), které stanoví, že nepřiměřenou je i ustanovení, jehož cílem nebo následkem je „zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepřiměřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.“ Cílem citovaného ustanovení je omezení možnosti vzdání se spotřebitele možnosti účinně uplatňovat svá práva u nezávislého a nestranného orgánu pro rozhodování sporů. Způsob, jakým byla shora citovaná směrnice do českého právního řádu implementována, je zpochybňován /zejména např. že nedošlo ke zřejmé implementaci shora uvedeného písm. q/ a závisí na rozhodovací praxi soudů, zda posoudí některé rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách jako neplatné.