Důvodová zpráva

 

Obecná část 

Návrh usiluje o změnu pravidel při stanovení výše nákladů řízení, a to především v rozsahu úhrady nákladů zastoupení licencovaným profesionálem (zpravidla advokátem) a jeho souvisejících nákladů. Dále zrovnoprávňuje nárok na přiznání úhrady hotových výdajů úspěšné straně sporu bez ohledu na to, zda byla zastoupena advokátem (notářem).

  

K otázce nákladů obecně

Dosavadní právní stav nijak nerozlišuje typově dnes již velmi odlišná řízení, což vede k určité nerovnováze v přiměřenosti přiznávání těchto nákladů. Zcela stejná pravidla platí pro případ, že se strany vedou skutečný skutkový a právní spor, navrhují a provádějí důkazy, stejně jako pro případ, kdy soudní řízení není projevem skutkového či právního sporu, ale pouze administrací pohledávek, o jejichž fakticitě a právní povaze není spor. Nepoměr mezi přiznávanými náklady a výší sporný částky je pak velmi vysoký u tzv. bagatelních sporů, které právě nebývají skutkově ani právně složité.

 

Současný stav vede k atypické situaci, kdy se v určitém pohledávkovém pásmu vyplatí podávat generické pohledávky, protože výše přiznaných nákladů převyšuje významně ekonomickou náročnost vedení sporu. Tento paradox vede k tomu, že se tyto pohledávky obchodují nad jejich nominální hodnotou a jejich uplatnění je fakticky motivováno více očekávaným přísudkem než podstatou pohledávky. V praxi to pak vede k tomu, že justice je zahlcena tímto typem zdánlivých sporů. Důsledkem tohoto stavu pak je mimo jiné i to, že klesá důvěra v justici a spravedlnost soudního rozhodování. Zahlcení soudů pak vede i k tomu, že klesá vymahatelnost práva v širším slova smyslu, což nedůvěru ve spravedlnost prohlubuje rovněž.

 

Ekonomická logika a racionální jednání aktérů pak vedou k tomu, že množství malých pohledávek, které lze libovolně generovat mnohými způsoby (dělením, uplatňováním jednotlivých dílčích sankcí, žalováním jednotlivých úrokových přirážek apod.), stoupá, a hranice jejich množství je omezena pouze propustností justičního systému. Při větším zahlcení a konstantním výkonu justice přestává být administrace tolik výhodná, protože pohledávky vznikají pomaleji než jsou uplatňovány. Volná kapacita justice je tak bez ohledu na skutečnou existenci sporů vázána na obsluhu zadlužování nemalé části společnosti.

 

Soudy, které posuzují každý případ jednotlivě, nemohou efektivně zohlednit agregátní povahu bagatelní litigace, takže zpravidla náklady přiznávají, pokud se neprokáží okolnosti, které by tomu bránily.

 

Tato situace je velmi atypická jak ve srovnání s jinými oblastmi procesního práva, tak ve srovnání se zahraničními právními úpravami. V platném procesním právu se v naprosté většině existujících řízení nepřiznávají náklady řízení advokátního zastoupení, i když účastník řízení nenese nijakou vinu na tom, že řízení musel podstoupit a musel si zjednat právní pomoc. To platí o jakémkoliv řízení správním (stavební řízení, všechna registrační a povolovací řízení), o řízení přestupkovém, o všech deliktních řízeních, o daňovém řízení i o řízení trestním. V případě trestního řízení se přiznává výjimečně v rámci samostatného náhradového procesu určitá náhrada, která ovšem nepokryje skutečné náklady na právní pomoc. Stejný závěr pak platí i o jakémkoliv složitějším civilním řízení, jehož přiznané náklady nepokryjí nikdy skutečné ekonomické výdaje na právní obsluhu sporu. V neposlední řadě je třeba zdůraznit, že ani v případě řízení před Ústavním soudem se nepřiznávají náklady řízení.

 

Vymáhání bagatelních pohledávek je tedy zcela atypickou oblastí práva, ve které výtěžnost nákladů nelogicky významně převyšuje ekonomické výdaje na právní a administrativní obsluhu dluhu. Tato atypičnost pak vede již ke zmíněné samovolné reprodukci tohoto typu pohledávek, protože taková činnost se ekonomicky vyplatí. Neexistuje přitom žádný věcný ani právní důvod k tomu, aby tato oblast sporů byla z hlediska nákladovosti tolik atypická ve srovnání s jinými oblastmi procesního práva. Jako ústavněprávně přijatelný se naopak jeví stav, kdy obvyklé náklady jsou vyšší, než výtěžnost, což je skutečnost, která ve všech oblastech práva vždy obstála v testu ústavnosti. To odpovídá i subsidiární povaze práva při regulaci sociálních vztahů a ekonomickým zákonitostem při generování právních sporů.

 

Současný stav navíc popírá i původní záměr zákonodárce, jehož cílem bylo saturovat právní aktivitu právního profesionála. V situaci, kdy typická bagatelní pohledávka nevyžaduje příliš důmyslný intelektuální vnos, je smysl přiznaných nákladů více než sporný. Jakékoliv úvahy, že by na straně žalovaných mohla advokacie sehrát podobnou roli jako na straně žalobců, se zcela míjí možnostmi české justice a advokacie. V případě individuálního převzetí sporu by kapacity české advokacie nestačily na obsluhu všech bagatelních pohledávek projednávaných soudy.

 

Současný stav přiznávání nákladů je rovněž zcela atypický v mezinárodním srovnání. Malým pohledávkám obvykle nejsou přisuzovány náklady, popřípadě jsou spíše symbolické. Obvyklou praxí je pak princip, že náklady jsou přiznávány pouze v případech hodných zvláštního zřetele (zavinění žalovaného, vyšší potřeba individuální právní pomoci, skutečná spornost apod.).

 

Stejným směrem míří i tento návrh zákona, který možnost přiznání nákladů ani jejich výši nijak neomezuje. Nastavuje pouze jinak předpoklad jejich účelnosti a vytváří právní režim, kdy soud bude přiznávat náklady, pokud k tomu sezná důvod a nahrazuje současný režim, kdy platil princip opačný, jenž se ovšem v praxi neosvědčil. Z hlediska všech ekonomických teorií a teorií řízení je vhodné nastavit rozhodovací procesy tak, aby výchozí hodnoty odpovídaly nejpravděpodobnějším hodnotám jednotlivých situací.

 

Pokud v současnosti lze vést úvahu, že ve více než 99 % bagatelních případů neodpovídají náklady předpokládané vyhláškou reálně vynaloženým nákladům a v pásmu bagatelity a v podobných sporech prakticky absentuje právní pomoc zástupce jako taková, tak nelze vést rozumnou úvahu, že justice je s to většinu těchto 99 % případů zohlednit jako výjimečných. Za této situace se navrhovateli jeví jako logické stanovit zákonný předpoklad, že právní pomoc není nákladová, za současné možnosti zohlednit ono 1 % případů, kdy je vhodné náklady přiznat.

 

V případě bagatelních sporů je navíc třeba vzít v úvahu, že je to zpravidla žalobce, kdo je lépe disponován k předložení podkladů, které by osvědčovaly výjimečnost situace a důvodnost přiznání nákladů řízení. V těchto případech rovněž neexistuje možnost odvolání, takže řízení jako takové je značně zjednodušeno a praxe vydává svědectví, že i nároky na spravedlivost jednotlivých rozhodnutí jsou obvykle nižší.

 

V obecné rovině je třeba poznamenat, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána před soudem, ale v případě, kdy význam sporu je ve vztahu k náročnosti jeho projednání zanedbatelný, není důvod, aby v takovém případě nesl ten, kdo za spor mnohdy nemůže, tíži tohoto samoúčelného využití práva. 

 

V případě mnoha takto uplatněných pohledávek, zejména z přepravy a pohledávek z poplatků je navíc třeba zdůraznit, že výtěžnost vedení sporů prakticky nikdy nejde ku prospěchu subjektu, kterému pohledávky původně svědčí, byť jde mnohdy o subjekt veřejného práva. Právo vytváří konstrukci, že přísudek je právem strany sporu, kdežto nárok na odměnu je pak věcí ujednání mezi stranou sporu a jejím zástupcem. Pokud faktická náročnost služby předpokládá nižší odměnu, měl by rozdíl mezi faktickým nákladem a přiznaným přísudkem jít ku prospěchu strany sporu. Navzdory tomuto právnímu předpokladu se ovšem v ani jednom případě tento zisk nestává příjmem dopravního podniku nebo subjektu oprávněného k poplatku, ale naopak stává se ziskem inkasních společností a spřízněných advokátů.

 

Je třeba podotknout, že shora popsanou praxi, která je důvodem návrhu novely, kritizuje i Ústavní soud. Za jeho poslední příspěvek k diskusi lze považovat nález vydaný dne 17. dubna 2013 pod sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Zmíněný nález zrušil tzv. přísudkovou vyhlášku pro rozpor s ústavním pořádkem a zákonem. Ústavní soud v nálezu popsal vymáhací praxi jako velmi problematickou mimo jiné i těmito slovy:

 

94. [...] motivuje účastníky občanskoprávních vztahů – věřitele k vedení soudních sporů i v případech, v nichž předmětem sporu je věc nepatrné hodnoty. Děje se tak s vidinou výdělku, neboť žalobce očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž výše přiznané náhrady nákladů řízení bude vyšší než skutečně vynaložené náklady a tento rozdíl bude pro vítěznou stranu přinášet obchodní zisk. Přiznávané náklady jsou natolik vysoké, že je z principu výhodné se soudit i o předměty plnění nepatrné hodnoty.

 

95. Počet takto vedených sporů, motivovaných vidinou snadného zisku, je v posledních letech enormně vysoký, tvoří značný podíl občanskoprávní agendy soudů. Tím dochází k nadměrnému kapacitnímu zatěžování soudního systému a k růstu výdajů vynakládaných ze státního rozpočtu na chod justice. Vyřizování tohoto druhu agendy může snadno přivodit průtahy v řízení v jiných věcech, jejichž předmětem jsou podstatně významnější záležitosti. Podle článku 90 Ústavy České republiky „soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům“. Vedení soudních sporů tohoto typu, pojaté primárně nikoliv jako dovolávání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva. Zákaz zneužití práva je uznáván jako jeden ze základních principů fungování práva a plyne z ústavně zakotveného pojmu právní stát (srov. Preambule Ústavy).

 

96. Navíc lze konstatovat, že takto fungující, relativně autonomní systém vymáhání pohledávek vyvolává sociálně nežádoucí následky - vede k ožebračování značné části obyvatelstva. Statisticky významná část populace s nízkými příjmy není s to uhradit soudem uložené náklady sporu, a následnou exekucí, spojenou s dalšími náklady, se ocitá ve vážných existenčních potížích.

 

97. Náklady právního zastoupení, vypočtené na základě přísudkové vyhlášky, nepřiměřeně zatěžují neúspěšnou stranu řízení zejména v situacích, kdy hodnota předmětu sporu se pohybuje v nižších pásmech, zejména v pásmu bagatelnosti. Přiznaná náhrada nákladů je zjevně nepřiměřená povaze a obsahu sporu. Vynucení plnění občanskoprávních závazků v takových případech je přitom z hlediska obecné spravedlnosti marginální záležitostí, do popředí se dostává zájem věřitele na dosažení výnosu z vedení samotného sporu.

 

98. K popsanému jevu dochází zejména v těchto typech občanskoprávních sporů:

 

řízení, v nichž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení v tzv. bagatelních sporech),

spory zahajované tzv. formulářovou žalobou (jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce),

pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel,

smluvní vztahy, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si občanskoprávní smlouvu s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvy o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování informačních služeb, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistné smlouvy, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů; k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11. 

 

99. V reálném společenském prostředí vznikl nový druh podnikatelské činnosti, spočívající v obchodování především s bagatelními pohledávkami. Pohledávky jsou postupovány a skupovány specializovanými firmami, které se zabývají vymáháním pohledávek, s pohledávkami se obchoduje. Právo na peněžní plnění vymáhá jiný než původní věřitel; žalobce, přitom očekává, že výše náhrady nákladů řízení bude soudem přiznána právě podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.

 

100. Zisk takového podnikatele tedy není dán jen rozdíly cen při vlastním obchodování s pohledávkami, ale je znásoben paušálně stanovenými náhradami nákladů soudního řízení, spočívajícími především v nepřiměřené odměně advokáta za zastupování úspěšného žalobce. Přiznané náklady v těchto případech významně převyšují skutečně vynaložené náklady, potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Vytvořil se svébytný systém vymáhání pohledávek, záměrně produkující neúměrně vysoké náklady soudního řízení. Tento systém poškozuje či likviduje ve sporu neúspěšné dlužníky a naopak zajišťuje významný prospěch osobám, které se podílejí na uplatňování a vymáhání především bagatelních pohledávek a vymáhání s nimi souvisejících nákladů řízení.

 

101. Zvláště nežádoucí situace nastává v oblasti veřejných služeb, financovaných z veřejných rozpočtů (zdravotnictví, veřejná doprava, školství apod.). Pohledávky vymáhají subjekty veřejného práva (stát, obce, městské části, kraje), které si k tomuto účelu často rovněž najímají advokáty. Důsledky neúspěchu jsou pak pro dlužníky daleko tíživější než v případě, kdy pohledávku vymáhá přímo stát nebo obec prostřednictvím svých zaměstnanců, protože náklady řízení narůstají o palmáre advokáta.

 

[...]

 

103. Přiznané náklady se pravidelně dostávají do hrubého nepoměru k žalované hodnotě sporu. Tímto způsobem dochází k sankcionování neúspěšné strany řízení, přičemž výše uložených nákladů je v rozporu s principem proporcionality sankcí. Dochází tak de facto k ukládání sankce bez zákona. Přísudková vyhláška se tak dostává do rozporu s článkem 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Přiznané náklady by neměly být nepřiměřené povaze a hodnotě sporu.

 

K tomu je třeba jen dodat, že nelze předpokládat, že samotné přijetí nálezu je řešením takto popsané situace. Zrušená vyhláška je pouze dílčí příčinou stávajícího problematického stavu přičemž navrhovatelé této novely usilují o takovou změnu na úrovni zákona, která posune právo do situace, která příslušné právní vztahy reguluje spravedlivěji a v důsledku i pro justici a celou společnost ekonomičtěji.

 

I z těchto důvodů se pak jeví jako více než vhodné toto parazitování na postavení veřejných subjektů řešit tak, že se odstraní jeden z prvků, které je umožňují.

 

Navrhovaná úprava pak tytéž principy promítá do vykonávacího a exekučního řízení. Dotýká se ovšem pouze nákladů právního zastoupení, kde jsou věcné důvody k této úpravě shodné. Naopak nedotýká se výše odměny exekutora, protože v jeho případě nelze vést úvahu, že by měl nést náklady vymáhání bagatelní pohledávky. Exekutor totiž nerozhoduje o tom, zda bude nárok uplatněn a nelze mu legitimně přičítat k tíži či odpovědnosti nepoměr mezi ekonomickou zátěží a podstatou sporu.

 

K otázce nároku na úhradu hotových výdajů

Současné znění zákona výslovně zaručuje úspěšné straně sporu v případě přiznání nároku na úhradu nákladů řízení taktéž nárok na úhradu hotových výdajů, přičemž tento nárok není podle zákona nijak diferencován, pokud je strana sporu zastoupena advokátem (notářem) či nikoliv (§ 137 odst. 1 o. s. ř.).

 

Jakkoliv zákonná úprava zaručuje pro tyto případy rovnost, tak praxe vychází z předpokladu, že pro případ zastoupení účastníka advokátem je taková úhrada stanovena paušálně předpisem stanovícím nárok mimosmluvní odměny advokáta vůči klientovi (účastníku řízení). Naopak ve vztahu k přímým nárokům účastníka, pokud není zastoupen, nelze existenci žádného předpisu dovodit a soudy ji proto neurčují, protože zákon jim ukládá určit výši na základě zvláštního předpisu (§ 151 odst. 2 věta třetí o. s. ř.).

 

Postup soudů není přísně vzato zcela logický, protože zvláštní předpis o mimosmluvní odměně (advokátní tarif) stanoví a paušalizuje nárok advokáta vůči klientovi a nikoliv předpoklad výdaje advokáta vůči třetím osobám. Soudy nicméně neměly možnost dovodit výši jinak. Ve vztahu k účastníkům, kteří zastoupení nejsou, nedovodily tuto výši nijak.

 

Novela usiluje o to, aby i účastník, který není zastoupen, měl rovněž nárok na takovou úhradu, protože předpokládané administrativní a komunikační výdaje jsou v případě nezastoupeného účastníka identické jako v případě výdaje jeho advokáty, pokud je zastoupen. Úhrada přímých výdajů nijak nesouvisí s právní pomocí a službou a má čistě administrativní a odborně neutrální obsah. Z tohoto důvodu se předkladateli jeví jako přirozené, aby každý, kdo je v řízení úspěšný měl nárok na úhradu takový výdajů, které nijak nesouvisí s právním zastoupením, pokud zastoupen není.

 

Jakkoliv navrhovatel nezpochybňuje význam právních služeb, má za to, že nárok na určitá plnění, která vydal, by neměl být závislý na tom, zda využije právních služeb či nikoliv.

 

Dopad na státní rozpočet

Navrhovaná úprava nemá žádná přímý ani nepřímý dopad na státní rozpočet. Lze očekávat odlehčení nápadu soudů a obecné zrychlení justice za zachování shodných nákladů, jako kdyby k přijetí novely nedošlo.

 

Soulad s ústavním pořádkem

Navrhovaná úprava není v rozporu s ústavním pořádkem. Navrhovatel přihlédl mimo jiné k ustálené judikatuře Ústavního soudu, která opakovaně vyjádřila závěr, že nepřiznávání nákladů řízení v případě bagatelních sporů je plně v souladu s Ústavou. Navrhovaná úprava tak respektuje rámec ústavnosti vyjádřený v judikatuře Ústavního soudu; k tomu např. usnesení vydané pod sp. zn. IV. ÚS 2777/11 dne 27. prosince 2011, kterým Ústavní soud shledal ústavně konformním postup obecných soudů, kterým nebyly náklady přiznány vůbec. 

 

V obecné rovině přibližuje navrhovaná úprava rozhodování obecných soudů ústavněprávním kritériím, protože Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že přiznávání nákladů v bagatelních sporech je v současnosti za rámcem ústavnosti, jak plyne například z nálezu Ústavního soudu vydaného pod sp. zn. I. ÚS 3923/11, ze dne 29. března 2012. Zachování zákonné licence k odchýlení se od zákonného předpokladu pak dává dostatečný prostor pro zohlednění všech případů.

 

Soulad s mezinárodními závazky

Navrhovaná úprava není v rozporu s žádnými mezinárodními závazky. Otázky, kterých se novela dotýká, nejsou předmětem úpravy mezinárodního práva.

 

Soulad s právem Evropské unie

Navrhovaná úprava není v rozporu s žádnými normami Evropské unie. Otázky, kterých se novela dotýká, nejsou předmětem úpravy evropského práva. V některých otázkách, jako například v oblasti spotřebitelských sporů, jde navrhovaná úprava vstříc principům Evropského práva a společným právním zásadám právních řádů států Evropské unie.

 

Dopad na míru regulace

Navrhovaná úprava nezvyšuje míru regulace společenských vztahů. Naopak přiblížením zákonného předpokladu k realitě vytváří předpoklad k menší transakční nákladnosti dosavadní regulace jako takové.

 

V obecné rovině lze konstatovat, že odstranění segmentu nevhodné regulace odstraní nápad na soudy a sníží taj zatížení civilní justice. V tomto směru jde o deregulační krok. Nazíráno ryze abstraktně je vytváření přísudkového paušálu faktorem, který ekonomicky deformuje přirozená tržní pravidla a chování aktérů při předcházení dluhům. Rolí státu je rozhodnout spor na základě důkazů a výsledek sporu vykonat, pokud je z čeho vykonat. Rolí státu není vnášet do tohoto vztahu další rozměr, který demotivuje věřitele předcházet dluhům a dlužníky se z dluhových pastí dostávat.

 

Zvláštní část

 

K čl. I. bodu 1

Ustanovení novelizuje ust. § 144 občanského soudního řádu, které je v současnosti ustanovením, jež stanoví výjimku, kdy se ve sporných řízeních nepřiznávají náklady řízení. Věcně se ustanovení rozšiřuje o další výčet řízení, ve kterých se nepřiznávají náklady nebo jejich část. Zatímco dosavadní výjimka, která v zákoně je, se vztahuje na všechny náklady řízení, tedy včetně poplatků a všech výdajů (cestovné, stravné, hotové výdaje, znalečné apod.), tak nově přidaná výjimka založena pouze na nepřiznání nákladů právního zastoupení. Náklady jako soudní poplatek a výdajový paušál jsou v režimu přiznávání nedotčeny. Věcně se tím zdůrazňuje, že tato řízení se liší od jiný především obvyklou absencí nákladů na individualizovanou odbornou právní pomoc.

 

Technicky je dosavadní vnitřně nečleněné ustanovení paragrafu oproštěno o poslední větu stanovící možnost individuální výjimky ze zákonné výjimky a je nově označeno jako odstavec první. Nové přidaná výjimka je vložena v podobě nového druhého odstavce, protože dikce výjimky je vyjádřena významově úžeji. Poslední třetí odstavec pak stanoví možnost odchýlit se od zákonné výjimky ve prospěch obecného pravidla.

 

K čl. I. bodu 2

Pravidlo nově definované v ust. § 144, jež se vztahuje na nalézací řízení, se promítá přiměřeně i do vykonávacího či exekučního řízení.

 

K čl. I. bodu 3

Ustanovení vkládá zmocnění pro ministerstvo, aby stanovilo výši paušální úhrady hotových výdajů pro účely přiznávání nákladů pro všechny osoby. Navrhovateli není znám žádný ani věcný a ani právní důvod, aby se lišila od paušální úhrady hotových výdajů právního zástupce.

 

K čl. II.

Aby ministerstvo nebylo pod zbytečným časovým tlakem, vytváří navrhovatel překlenovací období, kdy až do doby přijetí nové právní úpravy (vyhlášky) se pro všechny účastníky uplatní pravidla, která platí pro advokáty, pokud jsou jejich právními zástupci. Předkladatel nepředpokládá, že by se přijatá vyhláška zásadně lišila od tohoto výchozího normativu. Vzhledem k tomu, že navrhovatel předpokládá, že by úhrada výdajů měla odpovídat situaci, kdy je účastník zastoupen, tak pro přechodnou dobu stanoví, že ekvivalentem převzetí zastoupení je obdobná příprava na řízení, přičemž takový za takový úkon náleží výdajový paušál rovněž.

 

Ustanovení neobsahuje žádné jiné přechodné ustanovení, protože předpokládá účinnost od samého počátku účinnosti novely ve vztahu ke všem událostem, které nastanou po ní. Jedná se ryze o procesní normu a takový postup je v zásadě přípustný a mnohdy i obvyklý. Ve vztahu k nákladovým výrokům se tak tedy bude dotýkat všech rozhodnutí, která by byla vydána po účinnosti uvedeného ustanovení. Obdobně řešila otázku přechodných ustanovení poslední novela přísudkové vyhlášky.

 

Ve vztahu k exekucím by od okamžiku účinnosti novely nebylo možné vydat exekuční příkaz na majetek manžela, přičemž ve vztahu k již vydaným příkazům by absence zákonného podkladu byla důvodem k zastavení (na návrh). Již vykonaná práva (nebo jejich části) by zůstala nedotčena.

 

K čl. III. bodu 1

Do exekučního řádu se vkládá normativní odkaz na ta ustanovení občanského soudního řádu, která zavádí princip definovaný v čl. I. bodu 1 i do rozhodování o nákladech v exekučním řízení. Důvody jsou shodné jako pro stanovení pravidla v nalézacím řízení.

 

K celému čl. III. (část druhá)

Část druhá neobsahuje žádné přechodné ustanovení, protože předpokládá účinnost od samého počátku účinnosti novely ve vztahu k veškeré činnosti exekutorů, která bude probíhat po ní. Jedná se ryze o procesní normu a takový postup je v zásadě přípustný a mnohdy i obvyklý. Dříve veydaná rozhodnutí by nebyla dotčena

 

K čl. IV.

Účinnost se stanoví tak, aby odborná veřejnost byla v dostatečném předstihu informována. Změna není z hlediska odborné veřejnosti (soudci, advokáti a exekutoři) nijak složitá. V jednom případě se zavádí zjednodušení a ve druhém případě se obnovuje stav, který je všem znám, protože platil do konce roku 2012.