ANALÝZA: Přísudky a předsudky; sedmero mýtů

V obsáhlé analýze se advokát Pavel Uhl zabývá rozborem hlavních mýtů, které se šíří kolem novely občanského soudního řádu, jež má za cíl snížit náklady právního zastoupení přiznávané věřitelům...

 

Poslanecká sněmovna projednává, zatím v prvém čtení, návrh novely (tisk č. 107) občanského soudního řádu, jejímž cílem je změnit princip přiznávání nákladů řízení ve sporech v pásmu bagatelity, tedy do 10.000,-Kč. Nyní v tomto pásmu, ve kterém neexistuje odvolání, platí stejné principy přiznávání nákladů řízení jako pro jiná řízení. Novela usiluje o to, aby se v tomto řízení v rámci přiznaných nákladů nepřiznával nárok na odměnu advokáta, pokud soud k tomuto kroku nenalezne důvody tkvící v okolnostech případu nebo poměrech účastníků. Jde pouze o obrácení výchozího principu, kdy se v zásadě náklady přiznávaly, kdežto pro jejich nepřiznání nebo moderaci musely být dány důvody. Návrh novely usiluje kromě jiného i o to, aby se tzv. výdajové paušály (300,-Kč za úkon) přiznávaly i těm, kdo nejsou zastoupeni advokátem, přičemž tato změna se týká všech řízení a nikoliv pouze pásma bagatelity. Návrh novely nijak nemění přiznávání jiných nákladů (poplatky, cestovné apod.).

 

Iniciativa vzbudila pozornost i tohoto blogu, psal o ní denní tisk a je stále předmětem diskuse, byť méně veřejně exponované. Návrh není úplnou novinkou a navazuje na diskusi, která se v otázce vymáhání vede delší dobu. V této souvislosti se sluší poznamenat, že tato diskuse je zatížena několika předsudky, které se ve veřejném prostoru vytrvale recyklují a tuto diskusi vzdalují věcnosti. Považuji za vhodné zde nastínit dekonstrukci přísudkové mytologie.

 

 

Mýtus existence konečného řešení

Existuje sice široce rozšířené povědomí, že na současném systému přiznávání nákladů právního zastoupení není vše úplně v pořádku, ale mnohé diskuse o novém řešením ztroskotají na tom, že na něm vždy někdo najde nějaké chyby spočívající v tom, že v nějakém typově vymezeném sporu bude nové řešení horší než dosavadní. Každý praktikující právník zná dostatek případů, které jsou natolik výjimečné, že jakákoliv představa o novém řešení vytváří další potenciální nespravedlnost. Jestliže se radikálně sníží odměna, popřípadě se upře zcela, tak si vždy dokážeme vymyslet případ, kdy by bylo její přiznání jediné spravedlivé. Pokud se do nového řešení vloží pravidlo, které tuto otázku řeší, tak vyvstanou zase případy jiné, na které toto pravidlo nemyslí, přičemž řetězení je teoreticky nekonečné.

 

Výsledkem řetězu výjimek je pak nesmírně kazuistická právní úprava, popřípadě komplexní teoretické dílo o spravedlnosti přísudku. Dosavadní právní úprava, kterou zjara loňského roku zrušil zcela po právu Ústavní soud, měla ve svém názvu název slovo „paušální“. Paušalizace je přitom α a ω jediného možného řešení. Není v silách české (ani žádné jiné) justice použít pro přísudečné rozhodování jiné než paušální řešení. Samotný princip paušálního řešení pak vylučuje, aby bylo řešení obecně spravedlivé pro všechny případy. Jestliže paušalizuji, tak logicky přijímám řešení, které je obecné a nezohledňuje individualizaci každého případu. Samotná paušalizace je sama o sobě vůči některým subjektům zákonitě nespravedlivá, protože absolutně spravedlivé a současně paušální řešení nějaké otázky je oxymóron.

 

Když Ústavní soud zrušil přísudkovou vyhlášku, tak nevytkl vyhláškodárci nebo zákonodárci to, že zvolil paušální řešení, ale to, že nevhodný způsob paušalizace vedl k nepřijatelným výsledkům. Ostatně paušalizace je dána samotným zákonem – procesním předpisem (§ 374a/c o. s. ř.), jehož ústavnost nebyla doposud zpochybněna a pravděpodobnost, že se tak úspěšně stane, je spíše malá.

 

Jakákoliv diskuse na téma, že konkrétní řešení sice řeší to, ale neřeší naopak ono, je obecně neřešitelná. Chceme-li paušalizovat, tak musíme paušalizovat s připuštěním určité míry neúplnosti takového řešení. Naším úkolem je pak volit takovou formu paušalizace, aby počet nepřiléhavých případů byl co nejmenší. Tento princip ovšem platí pro jakékoliv normativní řešení, protože normativita je sama o sobě určitým druhem obecného řešení. Zákon, který předvídá vše, neexistuje a pokusy o maximálně podrobnou normativní kazuistiku neskončily zatím příliš zdárně. Bránit jakékoliv změně z pozice, že tato změna není dokonalá, je nemožné. Nikdo si snad nemyslí, že parlament vždy hledá absolutně spravedlivé a konečné řešení a dokud ho nenajde, tak se o tom budeme pouze akademicky bavit.

 

V ryze teoretické rovině je samozřejmě možné opustit princip paušalizace a náklady posuzovat věcně, ale tento krok by zdvojnásobil faktický nápad české civilní justice, protože vedle každého sporu by se vedl současně ještě spor nákladový. V pásmu bagatelity a všech forem zjednodušených řízení (příkazní, uznací, zmeškací) by to bylo absurdní, protože tam je nárok na hloubku věcného řešení velmi snížen.

 

Žádná novela zákona ani zákon nikdy nepřináší absolutní řešení, ale zpravidla jen zlepšení. Věcně je pak třeba hledat takové řešení, které se možnostem spravedlnosti blíží podle současného poznání nejvíce a odstraňuje nejvíce spravedlnosti. Je vždy otázkou politické úvahy, jaké řešení pak zákonodárce zvolí a kudy vede hranici, jež má být nejméně špatným řešením. Dle mého názoru je potřeba rychlého a radikálního řešení na poli přísudků zjevná a úvahy směrem ke „komplexnímu řešení“ jsou spíše cestou, jak řešení otázky zaparkovat v nekonečné diskusi.

 

 

Mýtus nekonečného odůvodnění

Tento mýtus navazuje na mýtus existence konečného řešení a převládá, stejně jako ten prvý, v řadách odpůrců současné praxe. Jeho podstatou je utkvělá představa, že způsob nastavení paušalizace má sice svůj význam, ale ten je obecně malý, kdežto klíčové je to, že existují obecné principy, na jejichž základě je možné a v mnoha případech i vhodné se od obecné normy (vyhlášky) odchýlit a cestou principu zohlednění každého případu lze dosáhnout spravedlivé rozhodovací politiky. Každé odchýlení je v logice tohoto mýtu současně třeba zvlášť pečlivě odůvodnit, čímž procesní diskurs dosáhne takové kvality, že se ustálí nakonec spravedlivá rozhodovací praxe.

 

Tento mýtus rezonuje v některých starších rozhodnutích Ústavního soudu. Obecné soudy měly v minulosti tendenci v některých typových případech nepřiznávat náklady právního zastoupení. Ústavní soud se k této rozhodovací politice stavěl tak, že je sice obecně teoreticky možná (a možná i záhodná), ale že je třeba takový postup v každém případě řádně a detailně odůvodňovat. Takto vyjádřený princip pak byl základnou pro úvahy, že řešení současné situace tkví právě v mravenčí práci soudců. Právně vzato, je základ těchto úvah zcela bezvadný. Pokud nastudujeme celou judikaturu Ústavního soudu k přísudkům, nenalezneme v ní z hlediska ústavněprávní logiky zásadní chyby. V praxi to bohužel nefunguje.

 

Náhled Ústavního soudu je determinován totiž těmi případy, které jsou mu předloženy. V případě přísudkové praxe to znamená, že obrany je schopen pouze ten, kdo si zjedná a zaplatí advokáta, což zpravidla ten, kdo má zásadní problém s přísudkem, není. Naopak generičtí žalobci si mohou dovolit poměrně masivní stížní ofenzivu. Naprostá většina věcí se pak před stolec ústavnosti vůbec nedostane. Zásadní problém pak netkví v právech těch, co se bránit dokáží, ale těch, co se bránit nedokáží. Možnosti ochránce ústavnosti vnímat realitu terénu tak odpovídají možnostem historika, jenž chce zkoumat středověk podle životopisů panovníků nebo naopak podle životopisů světců. Obě pramenné oblasti jsou sice nesmírně zajímavé, ale ani jedna z nich (ani obě současně) nedávají výpověď o každodenní realitě středověkého života.

 

Každodenní realita je taková, že soudy nemají rozumnou kapacitu, individuálně odůvodňovat každý jeden výrok o nákladech řízení, a to za situace, kdy značná část žalovaných se v příslušné procesní fázi k otázce nijak nevyjadřuje, buď proto, že nemůže (v případě vydávání platebního rozkazu) nebo proto, že z nějakého důvodu o něm neví, protože doručování je založené na fikci nebo tomu prostě moc nerozumí. Právní rutinér z terénu už vyčte důvod pro nepřiznání nákladů na právní zastoupení z rubriky podání nebo rozhodnutí. Obvykle stačí znalci poměrů v okrese či obvodě přečíst že „soud rozhodl v právní věci žalobce Žraločí úvěry, s.r.o., zastoupeného JUDr. Pavlem Formulářem, advokátem, proti žalovanému Janu Bědnému o 330,- Kč s nehorázným příslušenstvím takto: …“ a potřebu odůvodnění nepřiznání nákladů na právní zastoupení soud jaksi nepociťuje podle principu „kouknu se a vidím“.

 

Na Ústavním soudě naopak tuto potřebu cítí a někdy dokonce i vyžadují; k tomu viz např. nálezy III. ÚS 727/2000, II. ÚS 145/06, IV. ÚS 1391/07, II. ÚS 2658/10, I. ÚS 2569/07 nebo IV. ÚS 2014/12 a nově též IV. ÚS 2259/13. Není nezajímavé, že Ústavní soud je naopak mnohdy netečný, pokud se někdo domáhá moderace a soud ji bez odůvodnění neakceptuje. Jinými slovy, Ústavní soud vyžaduje uvážlivost a pečlivost v případě odchylování se od předpokladu vyhlášky, ale je spíše tolerantní k rutinnímu přístupu a její bezmyšlenkovité aplikaci.

 

Z uvedeného plyne, že ústavně právní nároky na kvalitu rozhodování o procesních nárocích jsou relativně vysoké. Tento požadavek, jenž je z hlediska abstraktně pojatého práva pochopitelný, není v praxi splnitelný, protože množství drobné agendy a povaha procesního výroku o nákladech prostě neumožňují, aby soud nad každým z nich zhluboka dumal a prováděl specifické dokazování či dotazování stran. Bylo by to únosné, pokud by takových případů bylo relativně málo, ale pokud začne kolidovat potřeba odůvodnění s časovými možnostmi soudců, má vysoce nastavená laťka demotivující účinek a soudci se přidrží rutiny.

 

Tento efekt je pak ještě zvýrazněn tím, že zvýhodňuje ty aktéry, kteří si mohou podat více ústavních stížností. Rozhodovací činnost jednotlivých senátů se liší a podání jedné stížnosti je do značné míry loterie; generický žalobce se ovšem může transformovat v generického ústavního stěžovatele. Jeho šance, že některý soudce dříve či později „zabere“ je pak vyšší.

 

Důsledkem tohoto jevu je pak to, že soudy si nemohou vytvořit velmi jednoduchou sadu formálních kritérií, která by aplikovaly na jednotlivé případy v rámci moderace, protože dříve či později rutinizace odchylování se od vyhlášky neobstojí. Ústavní soud překročil tento stín až tím, že zrušil přísudkovu vyhlášku, čímž dospěl k závěru, že špatně nastavená pravidla představují v aplikační praxi problém svého druhu, byť se od nich lze teoreticky odchýlit. Soudu slouží ke cti, že na normu nahlédl i sociologicky.

 

Podstatou tohoto mýtu je tedy předpoklad, že není příliš podstatná výchozí norma – předpokládaná podoba rozhodnutí, od kterých se lze odchýlit, ale řešení tkví v rozhodovací činnosti, která se houfně (s odůvodněním) projudikuje ke spravedlnosti. Bohužel to není kapacitně únosné a jakékoliv úvahy o podobě budoucích pravidel je třeba formulovat tak, aby byly splněny dva základní předpoklady. Jednak se nastavená pravidla musí formulovat pro účely co největšího počtu případů, které se v daném spektru, na které norma cílí, vyskytují a jednak musí být předpoklad rozhodnutí nastaven ve prospěch typově procesně znevýhodněné strany. V pásmu bagatelity jsou to generické žaloby a ti, kdo jim zpravidla čelí.

 

 

Mýtus sankční role přísudku

Nikoliv častý, ale přeci jen občas se vyskytující se argument je argument, že „dlužníci musí platit“, jenž je někdy doplněn úvahou, že ten, kdo si nehlídá své povinnosti, musí za to nést odpovědnost. Tento argument je zjevně absurdní, protože sankce, ať už jakákoliv, musí v právním státě vykazovat nějaké parametry. Je samozřejmě zcela akceptovatelné, pokud se sankce skrývá v jiném právním institutu. Sankční povaha mnoha právních norem je akceptovatelná, pokud se ovšem nepříčí jiným principům. V tomto případě je ovšem obtížně pochopitelné, že poměr mezi sankcí a mírou zanedbané povinnosti klesá se stoupající mírou zanedbané povinnosti. Tento paradox lze sice překlenout poukazem na analogii s některými podobami trestní politiky, kdy se stoupající mírou škody nestoupá sankce adekvátně s touto škodou. Zde ale obhajitelnost končí. Je třeba vzít v úvahu, že trestní zákon netrestá jen škodu, ale protiprávní jednání jako takové, kdežto škoda je jen jedním z mnoha prvků tohoto jednání.

 

Co nelze ovšem nijak rozumně odůvodnit, je technický nástup sankce pouze v případě, že si protistrana musela najmout advokáta. V čem spočívá zavinění žalovaného v tom, že si generický žalobce zjednal advokáta? Netuším! Máme-li obhajovat sankční význam přísudku, tak stěží někoho můžeme trestat za to, že si někdo jiný najal advokáta. Zcela absurdní je pak zvýšení této sankce o 21% pro případ, že tento jiným subjektem najatý advokát je plátcem DPH. Trestat někoho za registraci jiného subjektu k DPH není logické a nemá oporu v žádném přijatelném právním principu.

 

Jakékoliv poukazy na sankční význam přísudku se tak míjí zcela jeho povahou. V tomto světle by naopak lépe obstála navrhovaná úprava, která přiznává tzv. výdajové paušály i osobám nezastoupeným advokátem. V obecné rovině má samozřejmě otázka sankce za neplacení závazků místo ve veřejné, odborné právní diskusi. Je možné se bavit o zvýšení úroku z prodlení. Tato otázka je ovšem otázkou hmotného práva a její řešení nepatří do procesních nákladových výroků.

 

Do podobné kategorie pak patří mýtus, že snížením přísudku se sníží vymahatelnost práva jako celku. Tento mýtus je bezostyšně tradován, aniž by proto byla jakákoliv opora v jakémkoliv empirickém výzkumu či srovnání, a je založen na primitivní představě, že čím větší klacek, tím větší disciplína. Tento mýtus pracuje s pojmem sankce v ekonomickém slova smyslu a reálnou motivací jednotlivých aktérů. Ve skutečnosti jsou ovšem dopady nevhodně zvolené ekonomické sankce kontraproduktivní. Dosavadní statistiky naopak svědčí o opaku a nepoměrná výše přísudku, jež motivuje aktéry k samoúčelným žalobním krokům, vede k nárůstu případů a obecnému snížení vymožitelnosti pohledávek bez ohledu na jejich původ.

 

Nárůst každého strukturálního jevu totiž narazí vždy na funkční hranice systému v jakém jev funguje. Problematika zadlužení se týká konkrétní části společnosti a možnosti vymáhání práva narážejí na finanční možnosti lidí, kterých se to týká. V prvé dekádě tohoto století stoupal počet exekucí, stejně jako klesala jejich odbavovanost a obecná výtěžnost ve vztahu k celkové vymáhané částce; zajímavé svědectví o tom dává třeba graf na stránce č. 19 návrhu na zrušení přísudkové vyhlášky.

 

V obecné rovině totiž platí, že pomyslný koláč, ze kterého se dá vymáhat, je omezen. Čím větší přísudek v poměru k jistině, tím větší díl prostředků padne na přísudky a menší na věřitele. Není nezajímavé, že zmíněnou novelu podporují i zástupci velkých věřitelů (Česká bankovní asociace a Česká leasingová a finanční asociace), kdežto největší kritika pochází z řad advokátů. Přísudky jsou paradoxně téma, kde se lze slovy klasika odkázat na slavnou větu, že by ekonomové měli předehnat právníky.

 

Podmínkou vymahatelnosti práva je průchodnost systému. Současná pravidla naopak motivují aktéry k jeho zahlcování. Aktéři zde totiž hrají hru, kterou teorie her zná jako dilema vězňů. Pokud by každý žaloval málo, tak se to všem vyplatí. Budou-li někteří žalovat málo a jiní hodně, vyplatí se to těm, kdo budou žalovat hodně, pokud budou všichni žalovat hodně, tak každý dostane velmi málo a systém bude pomalejší a pomalejší....

 

 

Mýtus samozřejmosti přísudku

Občas se lze setkat s argumentem, že přísudek tak nějak k právu jako takovému patří, protože, když někdo porušuje právo, tak by si náklady, které tím někomu vznikají, měl nést. Lze setkat i s podobou argumentu, „že když mě někdo nutí jít k soudu, protože mi neplatí“ tak by mi měl platit náklady. Tento mýtus ovšem staví na příkladu, který je spíše výjimkou, jež potvrzuje pravidlo zcela opačné. Finanční spor v pásmu bagatelity je zpravidla veden právě kvůli přísudku, což je něco, co by se nemělo stávat.

 

Obdobný princip navíc neplatí v žádné jiné oblasti práva; zejména, pokud je subjektem, jenž porušuje právo, stát nebo jiný veřejnoprávní subjekt. Existují miliony případů porušení práva, v nichž se lze domáhat nápravy způsobem nákladným lidsky i finančně. Existují tisíce drobných ústrků ze strany úřadů, nespočet schválností ze strany kohokoliv. Na vše asi existuje nějaká složitá cesta nápravy, ale pokud by se každý domáhal všeho, co mu podle jeho představ náleží, tak tato společnost skončí. Reálný faktor, který reguluje, aby systém ochrany práv nebyl zahlcen, je právě jeho nákladnost, kterou si nesou ti aktéři, kteří volí, zda mají uplatnit svůj nárok nebo nikoliv.

 

Je naopak přirozené, že si každý hradí veškerou neprocesní právní pomoc sám. Je stejně tak pochopitelné, že veškeré boje s úřady si lidé vedou ve vlastní režii. Pokud se někdo chce bránit trestnímu stíhání, tak si také platí advokáta sám. Když se soudí se veřejnou mocí ve správním soudnictví, tak má sice nárok na přísudek, ale ten prostě pokryje stěží tak 20% reálných nákladů. Naprostá většina složitějších civilních sporů také přísudkem nepokryje reálné náklady. V případě vrcholu ochrany ústavnosti, tedy v ústavním soudnictví je to taky s přísudky poměrně marné. Lidé se prostě soudí a domáhají se práva, i když je to něco stojí. Není žádný věcný důvod, aby zrovna v pásmu nejjednodušších sporů tomu bylo naopak a aby byl přísudek koncipován tak, že by se vyplatil.

 

Argumentačním prubířským kamenem tohoto mýtu bývá obecný odkaz na právo na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces spočívá v tom, že každý může, pokud chce, se domáhat čehosi za rovných podmínek. Imanentní vlastností tohoto práva v rovině ústavního pořádku rozhodně není saturace nákladů pro případ úspěchu; to nikdy nikdo neřekl. Pokud by tomu tak bylo, tak by společnost zašla na procesní entropii a všichni bychom se usoudili k smrti. Porušení povinnosti zaplatit malý dluh, jež je mnohdy dáno chudobou, přitom není ve své povaze něco, co by odůvodňovalo jakkoliv privilegovanější zhodnocení ve srovnání se situací, kdy někoho šikanují úřady, kdy je trestně stíhán, popřípadě, kdy se musí domáhat svého ústavním pořádkem zaručeného práva. Lze naopak říci, že neexistuje typově banálnější řízení než bagatelní civilní spor.

 

To, že právě v tomto typu sporů je přísudek nastaven tak, že ten, kdo tento spor vede hromadně (genericky), na něm vydělá, nemá kontextuální opodstatnění a po zralé úvaze se to jeví jako absurdní. Veškeré myslitelné důvody tkvící v odpovědnosti, odplatě či nějakém obecném pocitu spravedlnosti totiž lze na všechny jiné typy řízení aplikovat přiléhavěji. Důvod proč stát v jednom typu řízení v podstatě říká, „suďte se hromadně o jednoduché a spíše malé pohledávky“, tak netkví ani v právních principech, nemá ekonomické důvody a nemá ani politicky obhajitelné důvody.

 

 

Mýtus věčnosti přísudku

Někteří oponenti zásadní redukce přísudků poukazují na historii procesního práva a tvrdí, že civilní proces na území zemí Koruny české byl vždy přísudkový. Jakkoliv toto tvrzení nepostrádá určitý základ, tak rozhodně není zcela úplné. Pravidla civilního procesu byla postupně vytvářena ve druhé polovině 19. století, po kterou platil po značnou dobu josefínský obecný soudní řád z 1. května 1781, jenž byl později postupně doplňován dílčími kodifikacemi a vytěsňován parciálními procesními úpravami. V roce 1873 byly přijaty dvě důležité normy, jež představovaly dva různé odklony o obvyklého civilního řízení. Jednalo se jednak o zákon č. 66/1873 ř. z., o řízení v nepatrných věcech právních, a zákon č. 67/1873 ř. z., o upomínacím řízení. Obě normy zaváděly to, co známe dnes jako řízení bagatelní a řízení příkazní.

 

Ačkoliv obě normy předpokládaly úhradu nákladů řízení, ani jedna z nich nepředpokládala, že by její součástí byly náklady na advokáta. Ty se v platném právu objevují výslovně poprvé až v civilním řádu soudním vydaným pod č. 113/1895 ř. z., byť lze předpokládat, že předchozí praxe obecného civilního procesu je znala. Právní úprava upomínacího řízení platila nadále souběžně s novým civilním procesním předpisem až do roku 1950, kdežto bagatelní řízení bylo tímto předpisem nahrazeno. Obecný civilní sporný proces tak zná od roku 1895 náklady na advokáta, ale k nákladům obecně přistupuje poněkud jinak, než je dnes obvyklé. Pro ilustraci se sluší citovat ust. § 45 civilního řádu soudního: Jestliže žalovaný svým chováním nedal příčiny k podání žaloby a uzná nárok v žalobě vznesený ihned při prvním roku, nese procesní náklady žalobce, jenž má nahraditi také náklady, způsobené žalovanému zavedením soudního řízení. Jinými slovy, zákonodárce tak zatěžoval přísudkem pouze skutečné spory, o kterých se vedlo dokazování.

 

V opačném případě dokonce žalobce sankcionoval ve prospěch žalovaného za to, že zatížil jeho samého i soud. Zákonodárce v podstatě vyslal sdělení: „suďte se, jen když není zbytí!“. V jiných typech řízení nebyla odměna advokáta standardní složkou nákladů, protože její konstrukce předpokládala klasické ústní jednání. I tato skutečnost svědčí o tom, že náklady advokáta jako součást přísudku v historické perspektivě představuje spíše výjimku než obecné a neměnné pravidlo. Představa, že by dnes ve všech případech, kdy je vydán rozsudek pro uznání, měl žalovaný vůči žalobci nárok na úhradu nákladů řízení, je obtížně akceptovatelná, byť podobný princip platil až do roku 1964. V současnosti podobná norma platí rovněž (§ 143 o. s. ř.), ale s ohledem na konkurenční § 146 odst. 2 o. s. ř. je vykládána velmi restriktivně.

 

Po roce 1950 byl civilní proces unifikován (rozuměj zglajchšaltován) a rozkazní i bagatelní řízení nadále neexistovalo a úprava nákladů neměla tedy mezi čím rozlišovat a aplikovala se jediná a obecná. Vývoj procesního práva po roce 1989 opět zamířil do vytváření mnoha typů řízení podle povahy věci a staré instituty jako rozkazní i bagatelní řízení spatřily opět světlo normativního světa. Přibyly k nim nové příbuzné typy procesů jako řízení uznací, fikčně uznací a zmeškací. Všechny tyto procesní postupy tvoří do značné míry kvantitativní páteř současné civilní praxe. K tomu je třeba přičíst ještě řízení nejednací, což není sice zákonem předvídaný specifický postup, ale praxe spočívající v tom, že se nedostaví náhradně obeslaný žalovaný, žalobce se omluví a soud provede řízení, ačkoliv v jednací síni nikdo není.

 

Zatímco v minulosti do roku 1950 by všechna tato řízení přísudkově neznala náklady právního zastoupení, tak nyní se traduje zvláštní mýtus, že je třeba tato řízení přísudkově zatížit identicky stejně jako řízení založená na dokazování a argumentaci v jednací síni, protože tomu tak vždy bylo. V historické perspektivě je ovšem tento přístup zcela mylný a vychází z nepochopení civilních procesních odklonů a jejich roli v odbřemenění justice i účastníků.

 

 

Mýtus obecnosti přísudku

Někteří odpůrci zásahů do současných přísudků poukazují na to, že evropské procesní právo je ve většině případů přísudkové. To je sice pravda, ale výše těchto přísudků se značně liší od toho, co se pod tímto pojmem skrývá v České republice. České procesní úprava je, pokud se jedná o země Evropské unie, asi přísudkově nejvelkorysejší, pokud se jedná o právní zastoupení.

 

V evropských zemích jsou v zásadě dva základní modely, jak přísudkově řešit malé spory. Britský model počítá do určité výše (ekvivalent 150.000,-Kč) s tím, že se náklady právního zastoupení nepřiznávají vůbec. Německý model počítá s tím, že v případě pohledávek do 300,- € se žalobci přizná na nákladech právního zastoupení 25,- €, kdežto v Polsku je to zhruba 360,-Kč apod. V obou případech se stále jedná o částky, které jsou nižší než to, o co usiluje předkládaná novela, jež předpokládá přiznání (zpravidla tří) výdajových paušálů po 300,-Kč (+21% DPH).

 

Realita je bohužel taková, že současný systém přísudků zajistil České republice dokonce zmínku ve studii Světové banky, která ekonomicky rozebírá dopady takto stanovené ekonomické zátěže, přičemž hodnocení rozhodně nevyznívá příliš ve prospěch České republiky.

 

 

Mýtus procesní babičky

Tento mýtus je nejzajímavější, protože obsahuje jak prvky racionální argumentace tak prvky citového prožívání civilního procesu. Mnozí znají jistě film Causa králík, ve kterém Miloš Kopecký hraje advokáta, jenž zastupuje stařenku trpící zlovolným civilním chováním svého nezdárného mladého příbuzného. Mravně estetickým sdělením tohoto filmu je pak poselství spočívající v tom, že je obvyklé, že moudrý advokát se sám o své vůli procesně ujme ubohé ohrožené bytosti, jež se ztrácí ve světě nepřehledných pravidel.

 

Tento idylický normalizační mýtus do značné míry přetrvává jako modelový příklad řešení problémů souvisejících s nedostupností práva. Mnozí odpůrci redukce přísudků uvádějí jako argument že poté už nebude možné, aby se někdo ujal chudé babičky, která čelí nějaké zlovolné žalobě, popřípadě která potřebuje žalovat někoho, kdo se k ní zachoval zlovolně.

 

Tento až citově vyděračský argument „procesní babičkou“ nemůže při hlubší úvaze obstát. Jednak je třeba zdůraznit, že i v případě běžných (natož složitějších) sporů ani současný přísudek nehradí případné náklady na vedení sporu, pokud je spor veden individuálně. Přísudek může ztrátu advokáta pouze snížit. Je pak otázkou, jestli by počet případů, které tento mýtus představuje, skutečně poklesl, pokud by došlo pouze k prohloubení případné ekonomické ztráty advokáta. Jako advokát, jenž má zkušennost s agendou pro bono se domnívám, že nikoliv. Důvody proč advokát přebírá zastoupení pro bono jsou totiž spíše citové, reputační či neutrálně sociální (známý kamaráda, spolužačka manžela, příbuzný významného klienta apod.). Lze vést úvahu, že do této specifické kategorie právních služeb by redukce přísudků nejspíše nezasáhla.

 

Jakkoliv je mýtus procesní babičky tradován poměrně často, zkoušel jsem se ptát civilních soudců, zda existují případy účastníků, u kterých je na první pohled zjevné, že by je advokáti brali „za přísudek“ z důvodů ekonomických. Výsledkem zpětné vazby bylo, že případy pro bono nemotivované ekonomicky zjevně existují, ale ekonomicky motivovaná podobná praxe nikoliv. Jinými slovy, případný přísudek do rozhodování advokátů v tomto případě nevstupuje. Neexistuje rovněž žádná studie, která by dokazovala rozumný počet takových případů, jenž by dokládal lepší přístup k právu ze strany jakékoliv skupiny osob. Na jednom filmu z roku 1979 pak stavět nelze .

 

Celá diskuse o procesních babičkách (či dědečcích) je pak zcela absurdní ve světle problému, kterého se má týkat. Obtížný přístup k právu je věcí, která vyžaduje samostatnou diskusi. České republice chybí právní úprava bezplatné právní pomoci. Absenci této právní pomoci lidem bědným ovšem nelze kompenzovat nevhodnou přísudkovou politikou, o jejímž sebemenším významu pro zpřístupnění práva lze úspěšně pochybovat a která má sama o sobě jiné katastrofální dopady na celou procesní populaci.

 

Mytologie sama o sobě může být důležitou hodnotovou oporou společnosti a jejích institucí. Každý strnulý mytologický systém se ovšem dříve či později stává brzdou společnosti a řešení tkví v přechodu k abstraktnějším teologickým konceptům. Česká přísudková mytologie se dostala do fáze, kdy se již její poselství zcela funkčně vyčerpává. Na otázku přísudků je třeba nahlížet zcela jinak a nově.

 

Pavel Uhl

Analýza vyšla na webu Jiné právo