O divadle, na které přijde i ministr Dientsbier

 Dluhy a exekuce jsou natolik živým a současným problémem české společnosti, že už je uchopilo i divadlo. Představení Dluhobaroni brněnského Divadla Feste brzy čeká třetí repríza a třetí premiéra zároveň. Dluhobaroni jsou totiž pokaždé jiní, pokaždé doplněni o další pohled. S jejich režisérem Jiřím Honzírkem o tom, jak našel dlužníky, kteří se nebojí o svých peripetiích s penězi mluvit na jevišti.

 

 
Dlužíte někomu?
Dlužím pořád někde něco. Občas se z toho hroutím, občas ne. Když si uvědomím, jaké sumy jsou si lidé ochotni půjčit u institucí… Já mám dluhy u kamarádů. Bez nich bych neziskové divadlo s politickým přesahem nikdy nemohl dělat.
 
Jak vás napadlo udělat z tématu dluhového byznysu divadelní hru?
Divadlo Feste má zpracovávání takových témat v popisu práce. V minulosti jsme zpracovávali téma antislamismu a jeho kořenů v Česku nebo nahlídli prostřednictvím sci-fi komedie s mrazivou pointou problematické soužití majority a Romů.  Dluhový byznys je další z důležitých současných témat. Dá se říct, že díky exekucím vznikla v Česku v posledních 10 letech nepřehlédnutelná sociální skupina, k níž se majorita chová v mnohých ohledech diskriminačně. Diskriminace, porušování lidských práv, přehlížená témata - to je prostor, který Feste vždycky zajímal a zajímá.
A pak taky dluhový byznys vypovídá leccos o české společnosti obecně. Jedna skupina obyvatel se "vozí" na jiné. Zároveň je zajímavé sledovat, jak se sociálně či ekonomicky slabší občané stávají strategickým cílem těch silnějších. Síly ve společnosti se nevyvažují, silní nepodporují, nepomáhají slabším, právě naopak. Ti slabší přitom nejsou promyšleně ponoukáni, motivováni k sílení, jsou záměrně a úspěšně necháváni na svém sociálním spodku, protože jen tam jsou k užitku těm silnějším. Nad tím zůstává rozum stát. Takoví milí Češi, řekl by si člověk, když jde kolem letní zahrádky…
 
A co zodpovědnost těch, co si půjčují?
Účty dělají přátele. Mám vždy velké obavy, jestli moje půjčka nezničí vztah, který mám ke kamarádovi, který mi právě půjčuje. Čím déle není dluh splacen, tím větší riziko. Dokonce se myslím říká, že když se chceš někoho zbavit, půjč mu dost peněz. Nikdy jsem si ještě u instituce nepůjčil a doufám, že se mi to nikdy nestane. Pokud to ale člověk udělá nebo musí udělat, přijímá jeden z nejvážnějších závazků. Jeho dodržení musí být absolutní, jen tak se půjčka obejde bez nepříjemností. Chci říct, že by si člověk půjčovat neměl, pokud si není jistý. Většina z nás si ovšem jistá není (ztratit práci může každý ze dne na den), a přesto si půjčujeme. Jak to? V jakých jsme asi situacích, když si půjčujeme a tušíme, že nebudeme moci splácet? Jsme finančně negramotní anebo zkrátka nemáme na vybranou? I takové otázky během představení klademe divákům.
 
Představení nese název Dluhobaroni a v hlavní roli jsou 2 neherečky, které si problémy s dluhy zažily opakovaně na vlastní kůži, a vlastně stále zažívají. Každá má za sebou několik exekucí, navíc jim hrozí další. Jsou v dluhové pasti. Jak jste je našli?
Loni v zimě jsme psali výzvy ke spolupráci do různých facebookových skupin, které se exekucemi zabývají, vydali jsme i oficiální výzvu v mediích atd. Zkrátka hledali jsme lidi, kteří by byli ochotni mluvit s námi a na jevišti o svých zážitcích a zkušenostech s exekucemi, dluhovým byznysem, exekutory atd. Tyto lidi stále hledáme, představení je stále otevřené a mění se reprízu od reprízy. Budeme velice rádi, pokud by se ozval kdokoli, kdo může do diskuse o exekucích přispět vlastním zážitkem. Připravit zapojení veřejnosti do představení není tak náročné, jak by se mohlo nedivadelníkům zdát. Proto opravdu neváhejte se ozvat na honzirek@divadlofeste.cz.
Kolik lidí se vám v první vlně přihlásilo?
Chuť s námi mluvit nakonec vyjádřilo 7 lidí, 3 ženy a 4 muži. Tedy vlastně moc lidí s námi nemluvilo, přestože jsme výzvu opakovali. To jen dokazuje, jak je téma stigmatizující.
Čím vás zaujaly dvě dámy, které v představení nakonec vystupují?
Naše (ne)herečky -  Martina Palečková a Andréa Komárková měly od začátku naše preference, protože opakovaně stály o komunikaci s veřejností na jevišti. Sice se styděly, ale chtěly o svém příběhu mluvit, chtěly se o něj podělit, bylo pro ně důležité dát příklad ostatním postiženým exekucemi. Pochopily a nezalekly se situace, kdy si mohou veřejně postěžovat na příkoří a stresy, které jim exekuce přinesly. Byť obě připouštějí, že se samy dopustily chyb, zároveň je z jejich vyprávění zřejmé, že se systémem exekucí není něco základního v pořádku. Jejich osudy jsou natolik šílené, natolik neuvěřitelné, že má člověk kolikrát pocit, že to prostě musí být scénář nikoli realita. Není to tak. Paní Palečková navíc jako aktivistka dlouhodobě ve věci exekucí usiluje o reálnou změnu.
Co vás v osobních příbězích vašich nehereček nejvíc zasáhlo?
Obdivuhodné v kontextu osudů obou dam je zaujetí a odhodlání překonat všechna ta často až neuvěřitelná úskalí a velice zamotané případy jejich exekucí. Ta žízeň po životě, nasazení pro další existenci, je pro mě při relativní znalosti jejich osudů opravdu nevídané. Lehce si dovedu představit, že mnozí by na jejich místě rezignovali, byli apatičtí nebo depresivní.
Překvapivá, velice překvapivá, byla ochota obou dam účastnit se divadelního zkoušení, byť v případě Dluhobaronů lze hovořit o standardním divadle pouze okrajově. Měly zájem, chuť a disciplínu chodit denně na zkoušky (obě jsou přitom tělesně postižené), učit se texty Shakespeara, které užíváme, a vůbec být při věci a naslouchat režisérovi.
Zaskočil mě despekt tzv. normálních lidí, tedy lidí bez exekucí, vůči těm, kteří jsou exekuovaní. Při rozhovorech s mnoha lidmi mě zarážel despekt, neúcta a pohrdání těmi, kteří mají na krku exekuci. Přitom kolik z exekuovaných je skutečně "zlých", vědomě podvádějících, vědomě a záměrně nesplácejících? Ochota paušalizovat u jedinců se vyskytující špatné vlastnosti a vytvářet tak dojem o charakteru celé skupiny, je skutečně velice smutná a podle mě dost česká. Malinko se mi opět po mých projektech s Romy přiblížil pocit nebo dojem, v němž se diskriminovaní, a priori zavrhovaní lidé tak nějak průběžně nacházejí.
 
Z čeho podle vás despekt vůči exekuovaným pramení?

On to není despekt vyloženě vůči exekuovaným, je to despekt a opovržení nad těmi, kteří jsou momentálně v horší situaci, než já - neexekuovaný. Tohle je nám myslím velice blízké - identifikovat naše (různé) problémy s jednáním a situací jiných, ideálně nějaké zvenku uzavřené skupiny, která je prostě slabší. Dodávám, že u exekuovaných je tahle tendence obzvlášť peprná, protože dlužníkem je v téhle civilizaci téměř každý, vůbec chod naší společnosti se bez zadluženosti nedokáže obejít - někdo ovšem dluhy nezvládne. Na těchto vlastně "nepřizpůsobivých" si vybíjíme vlastní mindráky a komplexy. Je to myslím klasická tendence přenášet odpovědnost za svoji situaci směrem ven, někam jinam, samozřejmě tam, kde je slabo nebo slaběji (Romové, exekuovaní, bezdomovci atd.). Samozřejmě tohle není nic nového pod sluncem, jen je třeba to stále opakovat. Je to taky zá